Není tedy divu, že reakce se ozývají i ze sousedních zemí, kde vývoj v Belgii sledují s nepochopením, pobavením či lítostí. V anketě novin France Soir se 66 % Francouzů vyslovilo pro to, aby se v případě rozpadu Belgie připojilo Valonsko k Francii. Návrh francouzské šéfky ultrapravicové Národní fronty Marine Le Penové na připojení Valonska k Francii není žádným překvapením.
Belgická strana pro připojení Valonska k Francii, Rassemblement Wallonie-France, uspořádala také svoji anketu v belgickém Lutychu, v níž se prý pro připojení vyslovilo 57 % dotazovaných. O důvěryhodnosti této ankety však lze pochybovat, neboť většina dotazovaných pocházela zřejmě z řad přívrženců připojení k Francii. Navíc je město Lutych známo pro svou spřízněnost s jižním sousedem, která je silnější než se severní částí vlastní země.
Ani Nizozemsko se svou reakcí na stagnující a prozatím neřešitelnou situaci v Belgii nezůstalo pozadu. Je toho názoru, že je třeba jižnímu sousedovi, tedy Vlámsku, pomoci. I zde byly publikovány ankety o eventuálním spojení s Vlámskem, ve kterých se většina Nizozemců vyslovila pozitivně.
Není to také tak dávno, co se nizozemská a vlámská vláda dohodly na užší ekonomické spolupráci. U příležitosti belgických státních oslav demonstrovalo ve čtvrtek 21. července 2011 před belgickou ambasádou v Haagu několik přívrženců připojení Vlámska k Nizozemsku. Na budově se tak na chvíli objevil nápis Velvyslanectví Vlámské republiky. Aktivisté byli převážně členy národního vlámsko-nizozemského hnutí Voorpost, které už od roku 1976 usiluje o samostatnost Vlámska.
Francie i Nizozemsko se odvolávají na kulturní a jazykové podobnosti, které jsou pro ně zřetelnější než uměle vytvořené sjednocení dvou odlišných národních identit.
Debaty, návrhy a akce na toto téma nejsou ničím novým, i když se jimi ve všech třech zemích ve skutečnosti zabývá jen menšina. Mnoho Francouzů se totiž o Belgii nijak zvlášť nezajímá. Už samotný sever Francie je pro Francouze z jihu velkou neznámou. Nizozemci mají k Vlámsku možná blíže, nicméně pohlížejí na Flandry s menším despektem, jako na určitou "zvláštnost". To, že se ve Flandrech dorozumí, ještě neznamená, že rozumí jeho obyvatelům. Obráceně je většině Vlámům holandská mentalita vzdálenější než francouzská.
Belgičané dobře vědí, že rozpad jejich země není věcí tak samozřejmou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejde totiž jen o Valony či Vlámy, je tu ještě propojený Brusel, malé německé společenství na východě země a společná královská dynastie. V žádném případě tedy nelze pomýšlet na "čistý řez", který byl například možný při rozdělení Československa. Kdyby to bylo tak jednoduché, k rozpadu by zajisté již dávno došlo.
Belgii si lze nejlépe představit jako rozhádané rodiče, peroucí se o puberťáka Brusel, který je využívá ve svůj prospěch a mezitím je stále něčím popichuje. Brusel se totiž nachází na území Flander, ale je převážně frankofonní. Navíc se i v něm žijící vlámská menšina nepovažuje za Vlámy, ale za Bruselany. Bruselan je tedy identita sama o sobě. A Brusel je bohatý - a rozrůstá se, převážně na vlámské území, protože "tam se žije líp". Místní zde však nemíní respektovat předpisy vlámské vlády o jazyce a volebních okrscích.
Belgie je tedy velmi složitá země. A to nejen ze všech jmenovaných a omílaných důvodů. Stačí se podívat na její státoprávní uspořádání. Země má tři základní společenství rozdělené na základě jazykové odlišnosti: společenství Valonské, Vlámské a Německé. Belgie se rovněž skládá ze tří regionů – Valonska, Vlámska a Regionu hlavního města Bruselu. Tyto regiony se však nekryjí zcela s jazykovými oblastmi.
Vlád má Belgie pět. Pro každé společenství jednu, pak je zde ještě vláda bruselská a federální. Jenomže ani to není tak jednoduché. Když se sečte úplně všechno a mimo společenství se připojí ještě devět provincií a různá jiná politicko-jazyková rozlišení, pak má Belgie vlastně devět parlamentů, osm vlád, tři Nejvyšší správní soudy, pouze jednoho krále, ale přesto dvě královny. Ačkoli má země devět provincií, hejtmanů neboli guvernérů má jedenáct. Snad nikde ve světě tedy nelze najít více státníků na čtvereční kilometr než v Belgii. Není tedy divu, že se mezi sebou Belgičané nemohou domluvit – a jistě to nebude jen chyba rozdílnosti jazyků či kultury.
