Není slunko! To je teprve problém... Restaurace a hotely v přímořských letoviscích si stěžují, že nemají tak velké tržby jak očekávaly, koupaliště zejí prázdnotou.

Na druhé straně se dobře daří turistice na jihu. Vlámové unavení jednotvárností větrného pobřeží se vydávají na vandr do Arden. Tedy alespoň ti, kteří se nebojí francouzštiny. Oni se totiž Valoni na vlámském pobřeží francouzsky domluví skoro všude, zato Vlám se ve Valonsku bez znalosti francouzštiny stěží nají.

Dalo by se čekat, že jejich prázdninová „výměna“ bude provázena přinejmenším ironickým podtextem, poznámkami či nepříjemnostmi, ale nic takového se neděje. Obě strany se k sobě prostě chovají, jako by si byly cizí. Jsou cizinci ve vlastní zemi. Valonům se líbí na vlámském pobřeží, Vlámům se líbí v Ardenách, ale tím to hasne. Pak se každý rád vrací „do svého“. A když se jich zeptáte, co si o sobě navzájem myslí, neradi vám na to budou odpovídat.

„No, co bych si myslel. Valoni jsou fajn lidi. Jako my. Možná jsou méně pracovití, ale za to můžou ti jejich socialisti.“

„Vlámové jsou příjemní a přátelští. Teď trochu víc nacionalistější, ale ani se jim člověk nemůže divit. Mají se líp, tak to chtějí pro sebe. Asi bychom taky tak reagovali.“

Obě strany se u piva shodnou na tom, že se hádají hlavně politici, a že problémy dělá Brusel.

„No, ať si to teda mezi sebou nějak vyřeší. My máme prázdniny a politika nás už nezajímá. Je to všechno na jedno brdo. Jen aby nebyly volby – koho bychom měli volit? Nic by to nezměnilo.“

Vztahy jsou tedy na mezilidské úrovni sousedské, ale s odstupem. Už dlouho nekolují žádné vtípky na adresu toho druhého. Vypadá to, že se spíše prohloubil jistý „nezájem“. Čím míň se totiž bude zaobírat jeden druhým, tím víc se může zaobírat sám sebou a svými problémy, svými požadavky.

Ve Flandrech tedy poslední desetiletí kolují vtipy o Holanďanech a ve Valonsku o Francouzích. Těm se dá alespoň zasmát. (Ostatně, nedávno byl do kin uveden film z roku 2010 „Rien a déclarer“, ve Valonsko-Francouzské kooprodukci, který humorně pojednává o Valonsko-Francouzských předsudcích a rozdílech).

„Severo-jižní“ vtipy prostě nikomu nepřipadají směšné, protože odkazují na něco, čím se nikdo ve volném čase již raději nechce zabývat.

Nicméně je to téma, které se objevuje u populárních bavičů. Jedním z nich je například Vlám Bert Kruismans, který se svojí one man show „La Flandre pour les nuls“ (Flandry pro začátečníky) putuje po Bruselském regionu a Valonsku, aby zde ve zvlámštilé francouzštině zvěstoval o Flandrech: „ploché zemi, která je jeho“ – parafrázuje tak slova písně Jacquese Brela Slehlá zem.

Jako každý humorista využívá předsudků a územních neshod, které odhaluje až na jejich vlastní podstatu, ve které se každá pravda stává surealisticky skutečná a zároveň směšná:

 

My Vlámové, my nejsme arogantní, my jsme bohatí! A to není totéž.

... Máme u nás také chudobné. Ti k nám byli sice importováni, nicméně je zde máme.

 

Chcete-li přijít k nám, tak jste samozřejmě vítáni, ale musíte se integrovat.

Nebojte se, perfektní vlámštinu po vás chtít nebudeme, protože tu také neovládáme.

 

Ach, zahradní grilování! Je-li jednotná Belgie fraškou, pak je žranice belgickou jednotou.

 

Chcete-li přijít k Belgičanovi na návštěvu musíte se předem ohlásit. Proč? Protože si musí vypucovat obývák. Belgičanovi totiž dost záleží na mínění druhých; důležitá je pěkná fasáda. A před ní auto v šedé metalýze – na ní nejsou vidět fleky.

 

Polovina Valonských politiků jsou vlastně maskovaní Vlámové. Ano, ano, pozor na ně! Jsou to naši špioni! (připomíná vlámská příjmení některých valonských politiků) Ale klidně si je nechte. My vám je rádi necháme! Vy jste nám zase nechali Yvese Letermeho. No ano! Jeho otec je Valon.

 

Je hodně, opravdu hodně valonských politiků, kteří nechtějí rozdělení země, ale přesto jej připravují, a ano, pak je hodně, hodně, opravdu hodně vlámských politiků, kteří chtějí rozdělení země, ale neví jak na to. To je Belgie v kostce.

 

Ať už je to humorista či zedník nebo prodavačka, většina Belgičanů se nebere vážně a nemá o sobě jako národu žádné valné mínění. O své identitě pochybují. Někdo vám řekne, že je Belgičan, jiný že je Vlám, Valon či Bruselan, někdo se cítí být spíše Evropan a nebo se jeho identita scvrkává na místo, kde se narodil, či kde právě žije.

Ve své podstatě jsou Belgičané klidní, příjemní lidé, kteří si rádi udržují odstup, aby se v okruhu svých blízkých mohli blýsknout a dobře najíst. A to stačí.