Nelíbí se jim jejich vkus, jejich věčné vměšování, jejich nadřazenost a okatost s jakou se prezentují, ale samozřejmě to nedají najevo, protože s nimi potřebují vycházet. Takže nakonec dělají poslušně co se po nich chce (avšak přece jen trochu po svém), nicméně jinak je pomlouvají jak mohou.
Proto mě velmi udivuje, že téma desátého „výročí“ útoku na newyorská Dvojčata se tu v místních médiích rozebírá už celý týden a navíc opravdu velmi obšírně. Všechny nejprodávanější noviny se zde každý den vy tasí s jinými zprávami na totéž téma. Nechybí také filmové záběry prezentované ze všech stran a úhlů, ani hlasové nahrávky, např. rozhovorů letu United 93 s kontrolní věží. Důležitá je jak autentičnost záběrů a nahrávek, tak i exkluzivita.
Minulost je pak okořeněna články o ostré přítomnosti dusící se pod hrozbou dalšího možného teroristického útoku.
Člověk by očekával, že se média celý týden připravovala k nedělnímu klimaxu, nicméně zpravodajství se v samotný den památky zmiňuje hlavně o pietních aktech, kterým dominuje vzdání úcty newyorských hasičů zesnulým kolegům.
Celá událost se však s odstupem deseti let domestikuje. Belgická Liga za lidská práva požádala například vlámskou kabaretiérku afrického původu, aby o osudovém dni složila píseň, která by zároveň pojednávala o tom jaký vliv měl teroristický útok na život v Belgii. I jiné belgické známé osobnosti se v různých blozích a článcích zabývaly hlavně tímto úhlem pohledu: Jak nás tato událost ovlivnila? Proč nejsme i my Belgičané hrdí na svou zem jako ti patriotičtí Američané? Jak se od té doby díváme na muslimy a jak vnímáme islám?
Nechybí samozřejmě ani internetové diskuze na toto téma. A těm vévodí vlastně jedna nejdůležitější otázka, kterou se celá zahraniční událost přivlastňuje a stává osobní: „Kde jste byli, když se to stalo?“
